aneb každá veverka by měla mít svůj oříšek !

Slovensko 2005 II.

6. února 2007 v 10:03 |  Dovolené
Přiblížila se jedna hodina odpolední a my jsme se zvedali neboť nás začínal tlačit čas. Měli jsme před sebou ještě 2/3 cesty tak jsme šlápli do pedálů. Po výjezdu z města jsme zpozorovali, jak se začíná na obzoru kupit oblačnost.
Přejeli jsme po cestě II. třídy pár menších i větších kopečků a asi 1,5 km před Spišským Podhradím na kopečku nás čekala odpočívka s pramenem. Udělali jsme si krátkou pauzu a pokračovali dále kolem Spišské kapituly do Podhradí.
V centru nás čekalo malebné náměstíčko nad nímž se klenul mohutný Spišský hrad. Zkoukli jsme infocentrum, nakoupili, pozbírali pár letáčků a spěchali k hradu.
Těsně na úbočí hradu jsme zůstali sedět na pivě ve stánku a koukali na mohutný hrad. Nahoru se nám nechtělo, nebo spíš jsme nemohli vzhledem k času. Bylo asi 5 hodin a my měli ještě třetinu cesty do konce.
Na fotce můžete vidět, že opravdu nekecám když říkám že jde o největší hrad na Slovensku. Takovou hradní obludu.
Na obzoru se začaly ozývat hromy a tak jsme zase šlápli do pedálů a valili zpět do Levoče. Tentokrát po hlavní cestě zase kolem pramene. Bohužel jsme nebyli dost rychlí. Bouře se přihnala tak rychle, že jsme nepohrdli krátkou odpočívkou a schovali se v autobusové zastávce poblíž Nemešan. Asi po půlhodině jsem se dali zase na cestu. Déšť ustal a my mohli sem tam obstříknuti nějakým tím kamionem pokračovat. Asi za hodinku nás ještě čekalo dlouhé táhlé stoupání před městem Levoča. Byl to snad nejvyšší na největší kopec v okolí. Cyklisti to jistě znají když se táhne stoupání po cestě kde to vůbec nejede a za každou zatáčkou podle mapy už čekáte vrchol a začne klesání, avšak marně. Začne to stoupat ještě víc a vrchol pořád v nedohlednu. K tomu všemu se začalo ještě stmívat... Ale asi po 5 km(odhadem) jsme se konečně dočkali vrcholu. Udělali jsme si delší odpočívku a pak sjeli asi 1km z kopce a byli u auta.
Kdybych měla hodnotit tak myslím, že kdyby jsme jeli opačně, máme méně stoupání a více klesání. Ale to se cyklistovi zdá téměř pokaždé.
Do penzionu jsme dorazili až pozdě a ten večer jsme myslím byli poslední na večeři. Pak jsme si dali ještě partičku biliardu a šli do hajan.
Den šestý: výlet do Tatralandie u Liptovského Mikuláše a návštěva Šiklova mlýna
Nastal pátek, bylo slunečno a my se zatoužili koupat. A kde jít v Tatrách než do Tatralandie u Liptovského Mikuláše. Vyrazili jsme tedy Poprad - Liptovský Mikuláš. Aquapark leží asi 2km za centrem, našli jsme jej bez větších problémů. Jelikož o je prázdninách návštěvnost tohoto centra obrovská, museli dopravu při příjezdu do areálu řídit policisté.
V sousedství aquaparku se nacházelo i právě vybudované westernové městečko, jehož majitelé začali s tímto druhem podnikání v ČR u Bystřice nad Pernštejnem. Dařilo se jim a tak začali podnikat i na Slovensku.
Od auta jsme si to namířili nejprve hodně zvědaví k bráně do městečka. U pokladny jsme zjistili, že když si koupíme lístek do aquacentra, budeme mít slevu na lístek do městečka. Tak jsme se vrátili k autu, nabalili si plavky a utíkali k hlavní bráně aquacentra.
Převlekli jsme se do plavek, taťkovi jež se nekoupal jsme dali do opatrování všechny věci a my jsme si jenom užívali atrakcí, kterých centrum skýtalo nepočítaně. Přes poledne jsme řádili v parku a pak přešli průchodem do městečka.
Přečetli jsme si program na pátek odpoledne a večer a celou tuto dobu jsme ztrávili zde.
Během prohlídky města jsme si prohlíželi budovy ve westernovém stylu, bary, cukrárny, hospůdky a různé stánky se suvenýry. Na hlavní třídě připravovali na večerní program elektrického býka. I na něm jsme si s bráchou vyzkoušeli zajezdit. Bylo to zadarmo a to se u nás nemůže stát. Ovšem udržet se na něm nešlo a tak jsme zanechali capin a šli hledat něco k snědku. Našli jsme občerstvení a pojedli grilos kuros. Pak šli koukat po obchůdcích, suvenýrech,
vyfotili jsme se s orlem a koukli jak se na parketu učí kolemjdoucí tancovat country tance. No mě se ty nohy pletly ještě hodinu...
Stylový byl bar u Hrobára, avšak tam jsme jenom nakoukli, neboť se jednalo o noční bar a ještě byl zavřený. Nejpěknější byl ovšem amfiteátr, kde se každý letní den odehrávala představení v 17 a v 19 hodin. Součástí toho večerního byly v závěru i pyrotechnické efekty. My jsme sli na obě, protože každé bylo jiné. Ke konci našeho druhého představení jsme měli efekty doplněné ještě opravdovými blesky, protože k nám dorazila prudká letní bouře. Dlouho jsme v městečku už nepobyli, byla tma a zima (nečekali jsme takovou změnu počasi a oblekli jsme se pouze nalehko) a my jsme tudíž vyrazili k autu. Po dálnici zpět na Poprad a zpátky do Ždiaru. Nutno říci, že v prudkém dešti a tmě na těch slovenských dálnicích není vidět ani dělící čáry ani krajnici. Z toho důvodu jsme nemohli dodržet maximální předepsanou rychlost a museli jsme zpomalit. Nepříjemné byly i velké a hluboké kaluže, které šly vidět na poslední chvíli.
Nakonec jsme ale zdárně dojeli zpět a unaveni jsme šli spát.
Den sedmý: návštěva Tatranské Lomnice a Važecké jeskyně
Nastala sobota a další dilema co budeme dělat. Počasí nám přálo, ale jelikož se Jarce už na kolo nechtělo tak jsme volili varinantu autem po okolí. Mě víc teda bere kolo než si vozit zadek v autě ale nezbývalo mi nic jiného než se přizpůsobit.
Jeli jsme kouknout do Tatranské Lomnice. Než jsme se vyhrabali z postelí tak už bylo skoro deset hodin. V Lomnici mají vozíkovou horskou dráhu, tak jsme ji šli hned vyzkoušet. No, musím říct, že v Mostech u Jablunkova mají teda o hodně lepší a s lepším "odpichem". Tahle byla krátká, nic moc se to nedalo rozjet, a když jsme to pustili nahoře trošku víc, zachvilku jsme dohnali babu před náma co brzdila až skoro stála neboť se hrozně bála. Nevím teda čeho... snad že by to vykolejilo :-) Takže jsme si polovinu trasy užívali a polovinu šli krokem. Pěšky bysme byli dole rychleji.
Po "adrenalinové" zkušenosti jsme dostali už hlad. Jelikož lístek na dráhu zahrnoval rovněž slevu v blízké restauraci, zavítali jsme právě tam. No, byli jsme tam sami mezi různými moderními dekoračními prvky. Jídelní lístek obsahoval asi 20 jídel a z toho jsme si dali křidélka s chili omáčkou. To jsem si ale dala... Myslela jsem že chili bude zvlášť a ne že křídla v ní budou obalené... Moje mikroflóra ve střevech byla totálně spálená... Pavel si dal knedlíky s borůvkama... Jak já mu záviděla...Zaplatili jsme hříšné peníze a sedli do auta a ujížděli...
Do Važce se nám nechtělo jet zase po naší dobře známé dálníci tak jsme volili variantu po úbočí Tater. Dojeli jsme na Štrbské pleso ale sjet už do Štrby se nám zdálo brzy. Pokračovali jsme ještě dále, ale když jsem dojeli až skoro do Liptovského Mikuláše (neboť se fakt nikde nedalo dříve z hor sjet) tak jsme se pro změnu po dálnici zase museli vracet hodný kus cesty.
Jak na potvoru na konci dálnice bylo omezení na 40km/h. Zdál se nám podezřelý VW passat který stál u cesty, ale že to je radar jsme zjistili pozdě. Hlídku jsme zahlédli až za odbočkou na Važec. My jsme odbočovali tak jsme si mysleli že za náma nepojedou. Omyl.
Nejspíš si mysleli, že jim chceme ujet a vyhnout se tak pokutě. Asi po 300 m jsme ve zpětném zrcátku zpatřili červené policejní majáky. Hnali se za náma jak za zloději. A taky tak s náma jednali. Americký film hadra.
Po zaplacení pokuty 1 000,- Sk jsme dojeli asi 2 km k jeskyni. Jj, kdyby jsme jen odbočili na Štrbském plese na Štrbu...
U jeskyně jsme v pohodě zaparkovali, nebylo zde moc lidí. Ale malá skupinka se nás našla a tak jsme asi po půl hodině čekání započali prohlídku. Trvala asi pul hodiny a byla velmi zajímavá.
Po prohlídce jsme nasedli opět do auta a zamířili si to tentokrát rovnou do Popradu a Ždiaru. Cestou jsme se ještě zastavili na koníčky na našem oblíbeném statku. Zrovna potřebovali zahrat z pastvy jejich stádo 120 ovcí do malé ohrady. Naskytla se práce. Jestě s jednou malou holkou jsme si vzaly koně a zamířili si to k pastvině.
Nějakým způsobem jsme dali dohromady všechny ovce a pomalu je hnaly k hlavnímu stavení a do ohrady. Musím podotknout že honáci dobytka z westernových filmů opravdu neměli snadnou práci. Ale člověk si to musí zkusit sám aby pochopil.
Když bylo stádo tam kde mělo být, opět jsme dostali občerstvení a domluvili se, že při zítřejším odjezdu si ještě koupíme čerstvý sýr.
Rozloučili jsme se a pokračovali do penzionu. Zdlábli jsme večeři, šli si zahrát ještě poslední "partičku" biliardu a do hajan.
Den poslední: odjezd
Po ránu jsme museli trošku poklidit pokoje a odešli na poslední snídani. Poté jsme se zbalili a sunuli se pomalu k autu. Rozloučili jsme se s paní domácí a vyrazili na statek. Tam bylo trošku nervózně, majiteli v noci utekli koně tak je na motorce hledal. Byl zvyklý že si občas dají "denvolna" a jdo třeba za klisnama k sousedům a tak. Jenom statný hřebec tam zůstal uvázaný...
Tak jsme si alespoň pohladili asi pět psů co tam měl, koukli ještě do stájí, pozbírali sýr a rozloučili se.
Trasu domů jsme měli stejnou jako tam, akorát už nám neplatila dálniční známka, kterou Slováci vydávají fikaně na 7 dnů, což vám na pobyt ne-ne je naprosto k ničemu. Museli jsme tedy dálniční úsek objet po staré cestě. Cestou jsme udělali zastávku na odpočinek, jenomže jsme museli sjet z nově položeného koberce na lesní cestu. Řidič Pavel neodhadl výšku schodu a zavadil výfukem. Domů jsme pak celou cestu jeli jako traktor neboť si ho Pavel samozřejmě urval. Dále jsme pokrašovali standartně do Žiliny, přes průsmyk a hnaniční přechod Makov. Přes Bílou, Frýdlant a Hlučín (kde jsme opět vysadili Jarku) zpátky domů.
Dovolená to byla pěkná, zažili jsme toho mnoho. Jsem ráda, že jsem tak osobně poznala tamní zvyky a zjistila, že lidé na Slovensku umí být velmi přátelští a snaží se ve všem vyhovět.
NAVRCHOLU.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.