aneb každá veverka by měla mít svůj oříšek !

Pavlův výlet kolem Velkého Javorníku

22. dubna 2007 v 20:30 | Pavel |  Cyklovýlety

Pavlův výlet kolem Velkého Javorníku

Je nedělní ráno. Otvírám oči. Hm... už se mi vůbec nechce spát a přitom je tma jak v pytli, říkám si a šátrám zrakem po stropě, kde by měl být zobrazen čas z budíku... a nic, všude tma... Když už mi začne brát mozek, zjišťuji, že mám přes hlavu přehozenou deku, a když ji odhalím, všude kolem svítí slunce a je půl osmé ráno. Pohledem z okna vidím nebe bez mráčků, vítr nefouká, zkrátka ideální ideálka pro vyjížďku na kole.

Jelikož jsem to nějak dopředu neplánoval, nepočítám tedy s tím že by se někdo přidal, a tak si udělám neděli sám pro sebe. K snídani rohlík a utopenec, než se uvaří kafe tak si provedu hygienu a vyhledám cykloatlas a během usrkávání kávy plánuji trasu. Nechci jezdit po okolí bydliště, tady už to znám a než se dostanu někam, kde jsem ještě nebyl, tak už abych se vracel cestou kterou znám.
Moje oko ulpělo na fialové čáře, lemující severní úbočí Velkého Javorníku a táhnoucí se od Frenštátu p.R. až do Valašského Meziřičí a jelikož se pěkně klikatí a prakticky kopíruje vrstevnici, je to tu, přesně na tohle mám dnes chuť. A co zpět? Údolím na opačné straně hor, údolím Rožnovské Bečvy, podél řeky to bude pohodička. No a finále potom nějak vyřeším podle chuti, ale patrně neodolám a risknu si vyšlapat Pustevny.

Přípravy hotové, ještě pro jistotu bundu do batohu, promazat kůži opalovacím krémem, nacpat kolo do auta (pro ty kdo nezkoušeli, do Mondea se vleze kolo celé, ba i dvě + spolujezdkyně, pokud nějaká je) a hurá do přírody. Pohodovou jízdou jsem ve Frenštátu za pár desítek minut. Výchozím bodem pro mně bude doskočiště skokanských můstků, kde je velké parkoviště a taky tudy prochází moje trasa. Už nebloudím, v zimě jsme zde byli s Jendou, Věrkou a jejím přítelem (neříkám švagrem, protože mě před časem kamarádka poučila, že nejsou-li oddáni, je on pouze "přítelem mé sestry", pročež neexistuje pojmenování jednoslovné, říkejme mu tedy Alf) při výšlapu na Velký Javorník, ale bylo takové počasí, že jsem pořídil jen jednu fotku, a to až na vrcholu (poté mi umrznul foťák).

Hned po příjezdu na místo mě fascinující pohled na osluněný velký můstek táhne z auta jen s fotoaparátem v ruce, pěšky dojdu na doskočiště abych si tu nádheru vyfotil.
Další příprava a během 5 minut jsem na kole a vyrážím. Po sto metrech se přece jen vracím, abych se potažením za kliku auta ujistil, že jsem skutečně zamkl, jak obvykle rád zapomínám.
První značku najdu lehce...mno, nějak mi to nesedí s mapou, ale jelikož to tu trochu znám, pojedu raději podle mapy. Křižovatku, nazvěme ji K1, přejedu rovně, a při pohodovém šlapání, zdravíce domorodé občany na vycházce, přemýšlím o prudkém stoupání, které mě čeká a které znám z nočního sestupu onehdy v zimě. Ještě pár fotek chaty na Javorníku
a hurá do kopce. Z mapy zjišťuji, že nesmím přejet odbočku na sedlo. Nejprve modrá odbočí vpravo a po půl kilometru bude ostrá zatáčka a zde pojedu rovně po polní cestě... tak teorii bych zvládl. Po vyšlapání kopce se značka skutečně oddělila vpravo, dám si pauzu na napití a rozhled a fičím dolů k mé prudké zatáčce...jedu jedu, půl kilometru pryč... kilometr pryč... kruci tož kde je ta zatáčka, má tu vést i vysoké napětí a ... no sjedu ještě kousek a říkám si, že tuhle cestu už odněkud znám.... no jo, křižovatka K1...ha, a můžu šlapat do kopce znova. Kdyby tak tahle trasa byla vyznačená těmi krásnými žlutými cedulkami a ne tím občasným předpotopním pruhováním.
Dva kilometry zpět do kopce vyjíždím jako nic a opět oddychuji na tom samém místě kde před půl hodinou, s nosem zaraženým v mapě si to dávám dohromady s přírodou... takže modrá odbočuje tady, ale já stojím na své zatáčce pod vysokým napětím a modrá měla odbočit už támhle dole...asi ji nějak posunuli. Jedu tedy dál po polní cestě, pohodičkou v malebné krajině, pastvinami mezi dráty VN a potokem... tady se cesta najednou dvojí a v mapě zase jen jedna, projíždím tedy dle mapy rovně, ale to vede k nějakému stavení a kdoví, jestli je to vůbec cesta. Vrátím se tedy na rozcestí a dávám se tou lepší, ta je zase soukromá a končí u brány. V pozici jelena hledajícího predátora, uprostřed pastvin, hledám kudy z luk. První cesta se ukazuje správnou, prochází mezi stavením a stodolou, mlázím a hurá, už jsem v lese, na křižovatce se zelenou. Nemít mapu tak už sedím ve Frenštátě u piva. Ale protože mapu mám, nacházím se u druhé cedule jakési naučné stezky, po které jsme v zimě šli na Javorník a dlouho na to nezapomeneme. Tudy také prochází moje očekávaná cesta, která mě dopraví až do Valmezu.

Nevypadá nijak valně, klasika levné zpevněné cesty, léta neudržované. Zdravím první cyklisty, kteří znale zdejšího kraje, jeli jako cyklisté po cestě, nikoli jako já po poli. První části cesty nesou známky nedávné těžby dřeva, ale jsem rád i za to, že jsou pevné a takřka po rovině. Hned za první zatáčkou zastavuji, jak je mým zvykem prostě neujedu kilometr v kuse, aby něco nebylo. Tentokrát je to první výhled na údolí tuším kolem Lichnova.
Cesta se zlepšuje a je krásně rovná, jen mírně vlnitá, občas šlápnu do pedálu. Za další zatáčkou vidím po levé straně zajímavou naplaveninu s jezírky a kytkami, no takový zanesený příkop, ale je to hezké a zdá se, že to má jakési svoje klima. Chvilku špekuluji, jak ty květy vyfotit,
jednou tak pak takhle, tady se opřu....áááá, fuj, a tahám z bláta nohu.
Hm, bota je od bahna celá, to jsem zvědav, kam mě v tomhle pustí na oběd. Trochu ji otírám do trávy, pak až bláto uschne, tak to cestu někde oklepu.
Další výhled
je podobný tomu prvnímu a neméně krásný. Když svítí slunce z té správné strany, jeto fakt hezké. Teď je i asfalt perfektní, cesta se pomalu začíná svažovat a jedu už déle z kopce. Každý cykloturista má z dlouhého klesání určitě nepříjemný pocit v tom, že tuší, že si to zase někde jinde vyšlápne. Přijíždím na nějakou hlavní cestu k chatě. Pohled do mapy říká, že jsem právě sjel do údolí potoka Jičínky. Mapě jsem vysvětlil, že ta cesta, kterou bych zase hledal o dvě stě metrů níže začíná už tady a pojedu po ní. A tak, předchozí klesání si teď vynahradím o poznání prudším stoupáním. Nahoře mě čeká krásná vyhlídka i s budkou na lidi. Než stihnu vytáhnout aparát, zvoní mi telefon. Alf hned chce vědět kde jsem a kde budu a že jede na Pustevny a jestli tam dojedu a kdy... Jak se to jen ta k... šikmooká dověděla, že kam jedu? Moje cesta podléhala naprostému utajení, snad chybějící listy v atlasu na kuchyňském stole mohly prozradit lokalitu mého putování.
Takže za nezúčastněného pózování jiných turistů udělám opět snímky
vysvětlím jedné příliš oblečené paní, že tričko bez rukávů mi dnes vyhovuje a mizím ve stínu stromů, klesaje pomalu nad Mořkov. Z téhle zstany mám pocit, že se cesta více svažuje k Valmezu, čili kdo jede opačně, většinu cesty šlape, takže jsem udělal dobře, že jsem to nejel opačně. Třeba bych si to zas ale vybral jinde, jako vždy, když jedete okruh, to co si člověk sjede, musí si zase vyšlapat, aby se dostal na stejné místo.
Cesta tedy dolů tak optimálně, že nemusím brzdit a kolo samo udržuje rychlost kolem 25 km/h a já mám čas se kochat mezi stromy prosvítající krajinou. Tu a tam vyšlápnu menší kopeček a zase dolů. Nyní, a s tím jsem nepočítal, se zpoza kopce vynořuje odlabaný vrch Kotouč. Je to vápencový lom a bílá lomová stěna krásně zvýrazňuje tvar hory. No ale copak si tu nádheru nemohu vyfotit? Marně hledám průsek mezi stromy. Po chvíli se vynoří i druhý vrchol kopce a naštěstí zrovna tady je možnost. Nelze to vyfotit přímo, odstavuji tedy kolo na cestě a propletu se lesem na blízkou louku. Přitom si málem rozbiji čumák, když zakopávám o přišlápnutý šlahoun maliníku nebo co se to tu plazí po zemi. Hurá, dělám několik snímků i s kostelem.
Ještě kus lesem a už jsem na hlavní, někde u pramenů Zrzávky, ale tam teda nejedu, je to kus cesty doprava a já jedu doleva, tentokrát po silnici 2 třídy do Valmezu. Ten ovšem míjím taktickou zkratkou přes Krhovou a už jsem v údolí Rožnovské Bečvy. Užívám si hladký asfalt hlavní cesty, a taky řvoucí auta za zády mi nejsou na obtíž. Asi jsem si uži moc klidu dlouho v lese.

Po několika kilometrech přijíždím k motorestu U pelikána, který jsem si předtím v mapě vyhlídl na oběd. Z venku takový obyčejný motorest. Uvnitř mě vítají dvě krásné servírky a nádherný dřevěný interiér v selském stylu. Vyhledávám vhodný stůl obkroužením celé jídelny a usedám u okna tak, abych viděl na kolo. V momentě mám na stole jídelní lístek a vybírám. Pozorná servírka přiskočí hned když tuší že mám vybráno. Valašská kyselica, zbojnické čevabčiči a s valašskými pečeňákami a k tomu dvanáctku. Nestačím ani vytáhnout mobil, abych napsal sms kamarádce a už mám polévku na stole. To ti je cvrkot, to jsem nikde neviděl, normálně to všude trvá 20 minut. V klidu, psaje esemesku pozřu kyselici a jen položím lžíci, už mám před nosem propečené čevabčičí. Před dopitím piva zaplatím a jak říkám, tohle je restaurace, která by měla sloužit vzorem ostatním. Přestože jsem si objednával minutku, nestihly mi ani vychladnout pneumatiky na kole, jak rychle jsem po obědě.

Fičím tedy syt, tentokrát již bočníma cestama dále směrem k Rožnovu. První kilometry po obědě kolo vždycky jako by ztuhlo a je třeba volit pohodlnější převody. Po průjezdu Rožnovským parkem a kolem veleslavného hotelu Eroplán uhýbám vlevo na sinici, vedoucí potažmo až na Pustevny. Co k tomu? Jen snad to, že když jsem tudy jel dolů z Pusteven, říkal jsem si, že tudy rozhodně nikdy nechci jet nahoru. No a už je to tady. Takže mě čeká tak deset kilometrů šlapání především do kopce. Snad nejstrašnější první tři kilometry jsou sice po asfaltové cestě, ale hrozně deprimující v tom, že je naprosto rovná a zatáčka v nedohlednu se vůbec nepřibližuje. Trochu mi to připomíná stoupání na Chebsku, kde je situace podobná. V momentě, kdy se začne cesta klikatit, je už to malinko lepší, když si chudák utrápený cykloturista klade dílčí cíle a má naději, že za zatáčkou už je rovina. Já už tudy ale jel dolů a vím že rovinky si užiji až úplně nahoře.

Dvakrát se mi naskýtá krásný, opět sluncem nasvícený pohled na Radhošť, jeho kapli, hotel a vysílač.
Na druhé vyhlídce volám Alfovi, zda už jsou nahoře, že je míjím kilometr pod vrcholem a že se asi uvidíme až dole na parkovišti, protože chtějí jít jinou cestou než plánuji já. Když narážím na první studánku (no spíš takový zkulturněný potok s budkou) hned se ochlazuji průzračnou vodou
Po chvíli nacházím studánku další
a tu si pamatuji z minula a těší mně, že už přejedu jen dva horizonty a jsem na Pustevenském parkovišti.
Hurá, sedlo, věhlasné Pustevny, hojně navštěvované turistické místo, které můžete každé ráno vidět na Čt2 je dosaženo. Už mám na sobě i bundu, dost tu fouká a leží tu ještě tu a tam cár sněhu. Ve stánku si objednávám kafe a složen unavený na lavičce. Volám sestře, jestli už jsou na cestě dolů. Prý ne, Alf už hodinu stojí za kostelem a vysílá, tak se s nimi loučím, že se uvidíme až doma. Po kafi vyrobím pár fotek. Zvláštní je, že moc pěkných fotek z Pusteven nemám, vždycky mi trefí mizerné počasí a s mým takříkajíc fotoaparátem, který přece jen nějaké mušky má se to moc nedařilo. Teď by se mi hodilo měkčí světlo, ale co bych si pořád vymýšlel.
Knížecí cesta je velmi oblíbená pro cestu dolů směrem na Frenštát, a to jak pro pěší, tak pro lyžaře, běžkaře i cyklisty. Má optimální sklon a je celkem dobře asfaltovaná. Trochu problém je kochat se krajinou, protože přeci jen se najde tu i onde zrádná díra. Cestou dolů opět vyhlížím, zda by se osluněné Pustevny nedaly vyfotit. A hle, průsek v lese. Nechám projet rychlejšího cyklistu a ulehám tedy do příkopu k aktu fotografie.
Dole na parkovišti vidím Věrčino auto a tak dokumentárně, aby mi věřili že jsem tu skutečně byl, stavím své kolo vedle jejího vozu a vše fotím. Bočními cestami přes Trojanovice, které mi se svými krásnými domy s vypíchnutými dřevěnými prvky, zelenými loukami a horami v pozadí připomínají rakousko, se dostávám do Frenštátu. Za lávkou překonám poslední kopeček k parkovišti pod skokanskými můstky.
Napakuju kolo do auta v měkoučkém sedadle dojedu domů.

Tady zjišťuji, že jsem si cestou někde uťapal čočku na foťáku a s některými posledními snímky budu mít ještě kus práce. Tak dobrou noc :-).
Pavel Guňka
NAVRCHOLU.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.